TATRMANI, Sudoměřice u Bechyně

POSLEDNÍ KAŠPÁRKOVA ŠANCE; PŘÍBĚH

Autor (a autor předlohy): Josef Brůček
Režie: Josef Brůček a synové
Scénografie: Josef Brůček
Loutky  Josef Brůček
Kostýmy: Petra Brůčková
Druh(y) loutek: Příběh – tělové loutky, Poslední Kašpárkova šance – marionety na drátě

Osoby a obsazení:
Josef Brůček

Základní údaje o souboru:
První pojmenování Tatrman (tedy zdaleka dříve, než založení občanského sdružení) patřilo dětskému loutkářskému souboru, který pod vedením Josefa Brůčka od roku 1982 pracoval v Sudoměřicích u Bechyně. Druhé pojmenování Tatrmani (stále ještě před založením OS) patřilo rodinnému divadlu, ve kterém hráli Jan, Petr a Josef Brůčkové. Třetí pojmenování Tatrmani patří studentskému loutkářskému souboru, který pravidelně (i když se stále jinými studenty) pracovalo pod vedením Josefa od roku 1993 do roku 2002 Brůčka. Nicméně poměrně zdařilé  loutkové představení se studentům keramické školy v Bechyni  podařilo vytvořit již v roce 1970. Byla to dramatizace pohádky J. Thurberga Třináctery hodiny.  Měla úspěch například na S-hledání v Tuchoměřicích, v Č.Budějovicích a jinde. Od roku 2005 vzniklo v Sudoměřicích u Bechyně LSD (Loutkové Sudoměřické Divadlo). I to bylo vlastně tatrmanské. Od té doby ale už hrajeme s velkými (ročními) přestávkami.

Protože divadlo dává lidi dohromady a podněcuje jejich fantazii, hravost, tvořivost a umožňuje jim zamýšlet se nad otázkami a problémy, které je trápí, vznikly z popudu Tatrmanů amatérské přehlídky a festivaly JARO, PERLENÍ, DIVADLO V TRÁVĚ, FAUSTOVÁNÍ, DIVADLO NA NÁVSI.

Divadlo při Tatrmanech neplánovaně vznikalo a vzniká neustále. Příkladem může být světová premiéry a derniéra představení Neuhasitelný lásky žár, aneb Dnes nevýslovný lásky žár plane-(variace na text neexistující hry), které bylo v roce 2005 napsáno, vyrobeno, nastudováno a zahráno pro jediné představení na počest výročí narození Kara Hugo Hilara (5.11.1885). Dalším příkladem je letošní (2006) KERAMICKO-DŘEVĚNÝ  seminář. Jeho téma Japonsko, inspirovalo několik účastníků nejen k výrobě keramiky ala Japonsko, ale i k vymyšlení, vyrobení, nastudování a na Japonské slavnosti zahrání dvou krátkých divadelních představení. Ostatně i Pět neděl v balónu vznikalo pro jediné představení na PO-SU-BA-NE 2005. Jeho kvality dokonce upoutaly pozornost poroty na národní přehlídce Loutkářská Chrudim 2006.

Popravdě řečeno, téměř každá akce, kterou o.s.Tatrmani organizuje má velmi blízko jak k výtvarnému, tak divadelnímu sdělení. Většinou se oba použité výrazové prostředky tak prolínají, že je od sebe nelze oddělit. Například socha čůrajícího Žižky na sudoměřické návsi je v podstatě loutka. Klikou, kterou má Žižka v zadku lze hýbat zbývajícím okem. Zařízení aby hrálo Kdož sú boží bojovníci- dosud není s točením kliky synchronizováno) téměř každá akce na návsi je happeningem, tedy v podstatě dramatickou akcí (potvrzení středu světa, potvrzení středu galaxie, přeměna růstové energie stromů na energii světelnou, zvukovou a pohybovou, vyvolání spodního deště pomocí magické keltské nádoby, potulnými archeology nalezení zkeramikovatělého Žižkova oka, apod.

V roce 2007 bylo na akci PO-SU-BA-NE odehráno představení VÍTĚZSTVÍ LÁSKY II. Hrálo se loutkami sestavenými z balónků napuštěných heliem.

V roce 1909 hráli Tatrmani na POSUBANE (POdzimní SUdoměřické BAlónové NEbe) a na festivalu ve Stodole (Lišky u Bechyně) Poslední Kašpárkovu šanci.

V roce 1910 hráli Tatrmani na POSUBANE (POdzimní SUdoměřické BAlónové NEbe) a na festivalu ve Stodole (Lišky u Bechyně) PŘÍBĚH.

Několik slov o autorovi (autorech), inscenátorech, respektive o inscenační tradici hry:
Autorovi kdysi přehodil výhybky v loutkářském myšlení jeden ze zakladatelů divadla Drak Jan Dvořák. Stalo se tak na jihočeské loutkářské konzervatoři. Dalšími, kteří se na  autorovi „podepsali“  byli organizátoři „S“ HLEDÁNÍ, z nichž ten nejhlavnější byl Luděk Richter. Pak už to šlo všechno samo.

DKP
Čtvrtek 30.6. ve 20 hodin